Honzo Pavlík odpovedá...

Honza Pavlíka poznám pomerne dlhú dobu, pretože v Československu patrí medzi najlepších - trúfnem si povedať - až legendárnych modelárov, ktorí sa venujú bojovej technike v mierke 1:72. Často som s ním svoje projekty konzultoval, rovnako mi bol nápomocný pri zháňaní rôznych náhradných dielov, ktoré moje vrakovisko neponúkalo. V poslednom čase si odskočil k lietadlám - a aj v tejto kategórii modelov mu to ide jedna radosť. O Honzových začiatkoch v modelárčine a jeho pracovnom i rodinnom živote sme sa teda pozhovárali. 

Ahoj Honzo, ty si už v modelárstve, dalo by sa povedať, „veterán“. Spomenieš si na to, ako si sa k modelárstvu dostal?

Na takové věci se nezapomíná, jelikož toto hobby ovlivnilo celý můj další život, aniž bych to tehdy jako dítě tušil. K modelářství jsem se dostal přes četbu knih s válečnou tématikou, ale předcházelo tomu třeba i sledování seriálu Čtyři z tanku a pes - a kreslený seriál o Kapitánu Klossovi na tom má také určitě svůj podíl. Vážným přelomem byla kniha Velký cirkus od Pierre Clostermanna a První doma od Františka Fajtla. Můj zájem o druhou světovou válku, vojenství a historii všeobecně vzrůstal spolu s touhou mít ve svém dětském pokoji na poličce model spitfiru nebo lavočkina, které jsem poznal z knih. Z těchto důvodů jsem se přihlásil do kroužku plastikového modelářství v Děčíně, kde jsem dostal od vedoucích základní průpravu a začali jsme jezdit na první soutěže, což bylo někdy kolem roku 1979 - 1980.    

Začiatky modelárstva Honza Pavlíka, to boli krásne časy...

Aký je rozdiel medzi modelárstvom spred tridsiatich rokov a teraz?

Ten rozdíl je propastný a pro dnešní generaci asi i nepředstavitelný. Když jsem začínal s modely, tak nebylo prakticky nic. Moje výbava modeláře se skládala z pilníčku na nehty, nůžek z pedikůry a  kolíčků na prádlo. Dál jsem měl kousek šmirglu, lepidlo nás naučili na kroužku dělat z toluenu a rozpuštěných rámečků a při přidání dětského pudru jsme měli i tmel. To bylo vše. Barvy byly značky Unicol a štěteček jsem si vzal ze školních potřeb. Kromě časopisů Letectví a ABC neexistovala žádná jiná dostupná dokumentace ani podklady. Stavebnice značky Směr nebo Kovozávody Prostějov jsme kupovali v hračkářství a o nějakém modelu ze zahraničí se nám mohlo jen zdát. Stavěli jsme úplně vše, co tehdy vyšlo a objevilo se v obchodě, bez ohledu na měřítko nebo typ. Nezapomenu na ten pocit, když  jsem si  koupil tehdejší novinku Fokker Dr.I - hned jsem doma v kuchyni obsadil stůl a večer už ukazoval pyšně rodičům svůj výtvor. Můj první zahraniční model byl P-47D Thunderbolt od firmy Novo (ex-Frog). Když byly v papírnictví barvy Humbrol, byl to svátek, protože jinak jsme si všechny autentické odstíny míchali z Unicolek nebo podobných barev, které neleptaly plast modelu. Velký dík i po těch letech musím vyslovit panu Václavu Šorelovi za vydání  jeho knihy  Stavíme plastikové modely, i jeho seriál, který vycházel v časopise ABC, nám ukázal základní postupy, které v modelářství platí dodnes. 

Po roce 1989 se situace výrazně zlepšila a byla mnohem větší možnost nákupu stavebnic nebo nářadí.  Vznikaly první soukromé prodejny a také první firmy, které se zabývaly výrobou doplňků, odlévaných dílů z různých pryskyřic, a leptaných dílů z kovu. Českoslovenští modeláři patřili mezi světovou špičku a vznik firem jako třeba ExtraTech a Eduard byl na těchto lidech postaven. Začaly vycházet další modelářské časopisy jako PKR a HPM a vývoj plastikového modelářství  šel výrazně rychle dopředu. Vyvíjely se  různé trendy a hledaly se nové cesty, kterými se plastikové modelářství dále ubíralo. Největším přelomem bylo zavedení internetu do domácností, které umožnilo komunikaci a vznik různých modelářských webů a diskusních fór. Rozvoj fototechniky a přechod na digitální fotografii začal klást větší váhu na  prezentace modelů na internetu. Hlavní a nejpodstatnější rozdíl mezi dobou, kdy jsem začínal já, a dneškem  vidím v rychlosti a možnostech vývoje jednotlivých modelářů. Ještě v 90-tých letech minulého století jsme si mezi kamarády modeláři psali dopisy, kde jsme si různě radili nebo popisovali co a jak děláme, pokud jsme to neprobrali osobně při setkání na soutěži, v restauraci na modelářské schůzi nebo po telefonu, který v té době také neměl každý... Dnes modelář, který má dotaz, napíše na několik modelářských fór nebo Facebook svou otázku a během několika minut se jistě najde někdo ochotný, kdo mu poradí, dá odkaz, poskytne fotografii nebo podklad, který nutně shání. Když to zjednoduším, tak to, co já jsem se při mé modelářské praxi dejme tomu 10 let učil systémem pokus-omyl, se dnešní  modelář, pokud má v sobě trochu zručnosti, uměleckého cítění a hlavně zájmu, naučí během dvou let - a pak dokáže stavět špičkové modely. To nemluvím o možnosti internetových nákupů, kdy si kliknu na zboží, které potřebuji, a druhý den u mě zvoní kurýr s RLM 83, která mi chybí na dokončení mého messerschmittu. Pokrok prostě nezastavíš - a já jsem rád, že jsem ten  vývoj plastikového modelářství skoro od začátku zažil.   

Tradičné modelárske súťaže v 80. rokoch (Honzo úplne vľavo)

Viem, že ty máš zaujímavé zamestnanie. Prezraď  nám, ako sa ti darí skĺbiť prácu s modelárstvom?

Narodil jsem se a žiji v Děčíně. Je to hraniční město na řece Labi, kde se provozuje lodní doprava už staletí. Odmalička mě to k vodě táhlo - sledoval jsem plavbu velkých nákladních lodí se zájmem a věděl jsem, že ty lodě jezdí do Hamburku se zbožím. Když jsem se dostal do věku, kdy se rozhodovalo o mém budoucím povolání, byla volba jasná. V tu dobu jsem již modelařil a rozhodl jsem se pro práci na lodi, protože v tom dalekém Hamburku si pak budu moci koupit stavebnice Revell, které jsem tehdy tak chtěl, když jsem si prohlížel jejich katalogy. Tímto bych se chtěl vrátit k prvnímu odstavci našeho povídání, kde jsem psal, že modelářství ovlivní i můj další život, aniž bych to, když jsem s ním začínal, tušil... Psal se rok 1981 a já nastoupil do učení. V roce 1984 jsem absolvoval svou první přes 600 km dlouhou cestu lodí do Hamburku. Jenže to mi bylo 18 let a na nějaké revelly jsem si při mém prvním příjezdu na západ ze socialistického Československa ani nevzpomněl... S otevřenou pusou jsme koukali do výloh plných zboží, které jsme nikdy neviděli, a stejně nás ten zkažený západní vítr zavál na St.Pauli, což byla taková šífácká tradice. U tohoto povolání jsem vydržel víc jak 20 let. Po vstupu do EU jsem přestoupil na lodě zahraničních rejdařů a projel křížem krážem celou Evropu od Holandska přes Belgii, Německo, Francii až do Švýcarska. Vzhledem k tomu, že se na lodi dalo po práci modelařit, tak jsem toho využíval a jelikož jsme jezdili zhruba měsíční turnusy, tak doma na volnu jsem měl opět dost času i na mé hobby. Pro mě to bylo na modelařinu ideální zaměstnání, ale neslučuje se moc s rodinným životem.

Strávil jsem většinu života v cizině na lodi a od letošního roku pracuji na Plavebním úřadě v Děčíně. Sedím v kanceláři a stavím si modely jen o víkendech - a jde to také.      

Honzovým prechodným domovom bola veľkú časť života táto loď

Dlhé roky boli tvojou oblasťou záujmu modely bojovej techniky v mierke 1/72. Dnes už u teba môžeme vidieť aj postavené lietadlá... Ako si sa profiloval od svojich začiatkov?

Začal jsem stavět modely letadel, což navazuje na pasáž o knihách, které mě k modelaření přivedly. Ono se také ani nic jiného koupit nedalo a hlavně jsem po ničem jiném ani nekoukal. K technice jsem se dostal úplnou náhodou. Pořádali jsme jako klub Mistrovství České republiky v plastikovém modelářství asi v roce 1993 a dostali jsme nařízeno, že musíme každý postavit model techniky a přihlásit se do soutěže. Tak jsem postavil  svou první techniku a začal shánět další a další - a to mi vydrželo  20 let. Letadla jsem na tu dobu opustil, i když občas jsem měl choutky se k nim vrátit. Minulý rok mě to opět chytlo - po vydání Bf. 109G-6 od AZ Model. Chtěl jsem si splnit sen o tom, že si jednou skompletuji sbírku německých es. Na zkoušku jsem si jich pár koupil a nyní moje sbírka obsahuje skoro padesát messerschmittů. Stavím jen z krabičky, bez velkých úprav, a tyto sbírkové stavby několik let preferuji i u techniky.       

Aké záľuby a koníčky pestuješ okrem modelárstva?

Jako mladík jsem se věnoval i sportu, ale ten se nedal skloubit s prací na lodi. Dělal jsem kanoistiku, specielně vodní slalom, a několik let jsem boxoval za Děčín. V kondici se sice udržuji, ale čas a nálada na nějaký sport už po příchodu z práce není. Hodně se zajímám o hudbu. Poslouchám heavy metal a  od svých 14 let sbírám nahrávky kapel - mezi mé oblíbence řadím Judas Priest, Iron Maiden, Saxon, Accept  a  Motorhead. Nyní mám čas jezdit i po koncertech, tak se snažím dohnat to, co jsem zameškal, když jsem se plavil na lodi.

V mladosti bol Honzo vášnivý športovec

Máš medzi modelármi svojho obľúbenca, respektíve čie modely sa ti páčia?

Tohle je velice těžká otázka a nevím, zda by stačilo vypsat několik jmen bez dalšího komentáře. Zkusím mou odpověď trochu rozvést do určitého globálního pohledu na práci našich špičkových modelářů. Sleduji většinou měřítko 1/72, protože jej stavím a dokážu, myslím, i objektivně jejich modely posoudit. Určitě obdivuji detailní práce Tomáše Hrdličky, Petra Duška, Jaroslava Laciny, Štěpána Lose, Honzy Koutného, Jindry Bernta, a mohl bych pokračovat přes Petra Švihovce, Romana Vaška, Braňa Heraina, Matěje Paludy - a tvé jméno by na seznamu nemělo chybět také. Určitě jsem na spoustu lidí, co staví pěkně malou  techniku i zapomněl, přesto, že se mi jejich práce líbí. V letadlech bych mohl uvést Karla Piláta, Honzu Jezla, Libora Jekla, Jirku Vránu, Andreje Krašeninikova, Jirku Votápka a mnoho dalších, včetně nedávno zesnulého Davida Bílka. Modelářů, kteří staví nádherné modely, je v dnešní době opravdu spousta. A to nemluvím o jiných měřítcích, o modelech chmelnic, lodí a ponorek... Kolikrát mi zůstává rozum stát, co jsou někteří schopni na modelu udělat. Oceňuji, co dělají i dále pro rozvoj plastikového modelářství, a moc se mi líbí, že jsou tito lidé ochotni poradit, popsat svůj postup, nafotit jej a uveřejnit. Zde bych podtrhl činnost Jakuba Vilingra a jeho nově vydané knihy, kde přiblížil lidem moderní technologie i základní postupy a nahradil tak zastaralé vydání knihy Václava Šorela. Totéž platí o názorných ukázkách, tzv. workshopech, kde modeláři jako Marian Bunc, Michal Dostál, Martin Kováč a další předvádí své umění veřejnosti a ukazují jiným, jak postupovat, aby dosáhli stejně dobrých výsledků při své práci. Tato podpora je velice důležitá při rozvoji našeho hobby.

Aké vlastnosti by mal mať dobrý modelár?

Určitě ne ty, co mám já...! Pokud se mi něco nedaří, sprostě nadávám. Jsem netrpělivý, nepozorný, nekoukám do podkladů, ignoruju stavební návody a chci mít model co nejrychleji hotový, abych už mohl stavět jiný. Ze mě by si mladí určitě příklad brát neměli - ale ať to zkusí obráceně a určitě to bude dobrý! :)  

Kde hľadáš aj po toľkých rokoch motiváciu do ďalšieho lepenia?

Modelaření mě prostě baví a dělám ten koníček rád. Mé stavby ovlivní třeba četba knihy nebo nějaký film, takže když dostanu chuť si postavit vrtulník z vietnamské války, tak si jej prostě postavím. Návštěva soutěže a prohlídka vystavených modelů mě inspirují také, ale to, co jsem psal v úvodu, platí - mě to opravdu baví. Mé modely nejsou dokonalé, najde se na nich spousta chyb, ale přináší mi to radost.

Po tých veľa rokoch v poslednom čase lepíš sériové stavby. Napríklad Tank T-55 v počte niekoľkých kusov. Nenudí ťa to, robiť toľko takých istých modelov súčasne?

Trochu bych to upřesnil, protože on ten poslední čas už trvá 15 let. Já tímhle stylem stavím asi od roku 2000. Dělám si sbírky jednotlivých typů techniky a snažím se podchytit celé výrobní série i jednotlivé odlišnosti. Což znamená spousta práce navíc - a většinou se jedná o konverze. Některé jsou jednoduché, ale někdy se jedná o dosti rozsáhlou přestavbu. Ty modely prostě nejsou stejné, já tam ty rozdíly vidím,  i když pro někoho to je prostě jen další stejná T-55, když jsi zmínil zrovna tento typ...

Koľko obsahuje tvoja zbierka zlepených a koľko nezlepených modelov? Tiež by si si mohol otvoriť menšie modelárstvo?

Za tu dobu, co modelařím, jsem sbírku modelů již několikrát obnovil a začínal od nuly. Bylo to zapříčeněno třeba stěhováním, kdy jsem celou vitrínu prostě prodal i s obsahem, v nové dílně si postavil nové vitríny a začal znovu. Nyní mám doma asi 200 postavených modelů a asi stejný počet nepostavených na mě čeká ve skříni. Buďme realisté - tohle nikdy nestihnu postavit už kvůli zhoršujícímu se zraku, stařeckému třesu  nebo množství času, které to zabere...

Honzove kráľovstvo

Čo by si chcel poradiť modelárom, ktorí s modelmi práve začali? Na čo si majú dávať pozor, a ako by mali k modelom pristupovať?

Záleží na povaze každého člověka, na jeho charakteru, ale základem všeho je trpělivost, určitá píle a snaha o zdokonalování sebe sama. Já jsem si jednotlivými fázemi vývoje prošel asi jako každý, kdo modelaří od dětství. Měl jsem své vzory a učitele, kteří měli se mnou trpělivost, ale dál to záleželo jen na mě. Ve stejné startovací pozici jsou dnešní začínající modeláři, jen mají mnohem větší možnosti ke svému růstu. Důležitá je podpora rodiny, manželek, přítelkyň, a jejich pochopení pro naše hobby. Občas umejte nádobí, vyneste koš - a večer si můžete modelařit, nikdo vás nebude rušit. Vše je o určitém kompromisu. A nečekejte, že vše půjde hned! Modelařina je běh na dlouhou trať a já vám v tom běhu přeju hodně úspěchů - a ať vám při prvním neuspěchu nedojdou síly!